Za měsíc duben jsem dohromady přečetla šest knih, přestože jsem musela chodit poslušně do školy i do práce. Možná to bude tím, že jsem četla samé tenké knihy, proto těch šest knih. Duben byl pro mě ve znamení zkoušky nových autorů, kdy jsem nevěděla co od knih čekat, ale nakonec můj výběr nebyl tak špatný.
Radka Třeštíková – Dobře mi tak. Na tuto knihu jsem narazila v práci, byla mírně poškozená a já jsem jí prohlédla, zaujala mě svým formátem, jak byla maličká a hrozně se mi líbila obálka, jak vzhledově, tak na omak. Od Radky Třeštíkové jsem nic nečetla, tak jsem si knihu koupila a řekla jsem si, že si ji zkusím přečíst. Kniha se mi líbila, občas byla správně sarkastická a to se mi líbí. Hlavní hrdina byl znechucený životem, někdy jsem se v něm hodně viděla, přestože nejsem čtyřicetiletý chlap, který má syna a maluje obrazy.
Barbora Dvorecká – Ozvěny života. Od Barbory jsem četla knihu Doteky života, která se mi strašně moc líbila, byla jsem z ní nadšená a zároveň strašně smutná. Proto, když jsem v knihkupectví narazila na Ozvěny, ihned jsem ji brala, aniž bych koukala na cenu. Ozvěny života se mi líbily o něco méně, než Doteky, ale i tak to bylo opět skvělé. Autorka píše opět o svém životě, o zvířatech, které zachránila. Možná její knihy mě donutily k tomu, abych se na svět dívala jinýma očima a nebyla lhostejná ke svému okolí.
Haruki Murakami – Po otřesech. K Vánocům jsem dostala knihu Norské dřevo, ale ještě než se do něj pustím, jsem si řekla, že si přečtu od autora jiné knihy, abych věděla, na jaký styl se mám připravit. Kniha Po otřesech se mi moc nelíbila. Kniha je sbírkou povídek, jejímiž hrdiny jsou různí lidé, kteří zažili zemětřesení, nebo teroristický útok, ale ve skutečnosti jsou tam tuto skutečnosti jen na okraji.
Haruki Murakami – Podivná knihovna. V knize jsou nádherné ilustrace, které mě na knize zaujaly snad nejvíc. Jinak příběh se mi líbil, ale nebyla jsem z něj nadšená. Jednalo se o krátkou povídku, kdy mladík jde jako obyčejně do knihovny, kde narazí na podivného dědka, který ho zavře do klece, dá mu knihy, které musí přečíst. Společnost mu dělá dívka, která nemůže mluvit a ovčí mužík, který mu nosí jídlo. Mladík neví, jestli se mu to jen zdá nebo ne, přijde mu, že v knihovně strávil spoustu času. Ve skutečnosti je to však úplně jinak.
Delphine de Vigan – No a já. Od této autorky jsem si chtěla dlouho něco přečíst a v knihovně mě podle anotace nejvíce zaujala. Udělala jsem dobře, knihu jsem zhltla skoro na jeden zátah, jak mě autorčin styl bavil. Příběh vypráví o mladé dívce Lou, která je na svůj věk nadprůměrně inteligentní, chodí do třídy se staršími spolužáky a chlapcem, který už dvakrát propadl. Osud svede dohromady Lou a největšího flákače ze třídy. Baví se spolu a Lou cítí, že ji rozumí. Jednoho dne se Lou potká s osmnáctiletou bezdomovkyní No, ke které se upne a stanou se z nich nejlepší kamarádky. Příběh má mnohem hlubší podtext, kde se řeší vztahy v rodině, vztahy mezi mladými lidmi, proč se rodiče nechovají k Lou jako dřív, když ještě žila její mladší sestřička.
Radka Třeštíková – Bábovky. Bábovky jsem si chtěla přečíst hned poté, co vyšly, ale dřív jsem se k tomu nedostala, až teď. Myslela jsem si, že se mi kniha bude líbit, jako kniha Dobře mi tak, ale ne. Bábovky nebyla špatná kniha, ale přišlo mi to až moc překombinované. Moc postav, které svedlo dohromady moc náhod a příběhy mi přišly tak trochu neuzavřené. Možná, že kdyby postav bylo méně a autorka by o každé z nich napsala dvě kola, líbila by se mi víc. Ale byla to dobrá oddechovka, při které jsem si odpočinula od školy a nemusela u ní nijak zvlášť přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat